Seby.cz

Nemoc je svinstvo. Když jsem byl ještě na škole, v nemocech jsem si docela liboval. Chápal jsem to jako vysvobození a odpočinek. Jako školák jsem si při nemoci mohl odskočit semhle a támhle, jednoduše proto, že mě za to ještě nikdo nemohl potrestat na nemocenské. Čím je ale člověk starší, tím je pro něj všechno méně výhodné.

Předcházející odstavec by ze mě mohl udělat bývalého záškoláka a hypochondra, tak to rychle uvedu na pravou míru – ve škole jsem hodně marodil, ale měl jsem to tam rád. Pracuji teprve 2 roky a na opravdové marodní jsem až teď.

Plně zaměstnán jsem to doposud řešil víkendovým vyležením/vypocením se – nechtěl jsem ztrácet drahocený čas, ale tentokrát mě chřipka opravdu dostala. A to ještě před ohlašovanou epidemií.

Mám za sebou první týden domácího vězení a ještě jeden před sebou. Nejnepříjemnější na tom celém je vědomí, že nemůžete ven.

Nejde o to, že jste uvnitř. V tom není problém – uvnitř je teplo, pohodlí, jídlo, nic vám nechybí! Horší je myšlenka, že prostě nikam nemůžete. Znáte ten pocit, který vás užírá, když jste si vědomi toho, že něco zrovna nemůžete, nebo nemáte u sebe (kuřáci), je to jako svrbění co nechce přestat. Snažím se proto zabavit, jak to jen jde.

Čtu, bloguju (z postele), odpočívám. Čas, který docela utíka, se snažím smysluplně využít. Nenechávám telezivi  naplánovat mi můj denní program a samozřejmě dostatek tekutin.

Jediné opravdové pozitivum je, že jsem musel k doktokce. Mohl jsem si tak nechat udělat krevní testy a konečně zjistit, jak je na tom můj cholesterol a tak vůbec – nejsem žádný sportovec, tak revize organismu neuškodí.

S Pratchetem v ruce čekám, co zajímavého si na mě přichystá nový týden. Hlavně ale doufám, že se do pracovního procesu nevrátím právě když chřipková epidemie zasáhne náš kraj.

Poznámka: Za ten týden jsem si stihnul všimnout, že soused je hluchej, což je nemilé, protože si od rána pouští Blaník.